NEW YORK – Svět není příliš laskavý k neoliberalismu, tomuto kouzelnému pytlíku myšlenek založených na fundamentalistické představě, že trhy napravují samy sebe, efektivně rozdělují zdroje a dobře slouží veřejnému zájmu. Právě tento tržní fundamentalismus tvořil základ thatcherismu, reaganomiky i takzvaného „washingtonského konsensu“ hájícího privatizaci, liberalizaci i cílené zaměření centrálních bank na inflaci.
Mezi rozvojovými zeměmi probíhal po celé čtvrtstoletí boj a je zřejmé, kdo odešel poražen: země, které sledovaly neoliberální politiku, nejenže ztratily růstový potenciál, ale když už rostly, připadla nepoměrně vysoká část přínosů lidem na vrcholu společnosti.
Třebaže si to neoliberálové nechtějí přiznat, jejich ideologie neuspěla ani v další zkoušce. Nikdo nemůže tvrdit, že finanční trhy odvedly při alokaci zdrojů koncem 90. let hvězdnou práci, když 97% investic do optických vláken muselo „čekat na světlo“ několik let. Tato chyba však měla alespoň jeden nezamýšlený přínos: s klesajícími náklady na telekomunikace se Indie a Čína více zapojily do globální ekonomiky.
Těžko však hledat podobný přínos v masivní a pomýlené alokaci zdrojů do bydlení. Nově postavené domy určené rodinám, které si je nemohou dovolit, jsou ničeny a vybydlovány, přičemž miliony rodin musejí své domovy opustit. V některých komunitách se do věci konečně vložila vláda – aby odstranila zbytky. V jiných se šíří děs. A tak dnes i příkladní občané, kteří si půjčovali uvážlivě a své domy řádně udržovali, zjišťují, že trh srazil hodnotu jejich nemovitosti pod úroveň jejich nejhorších snů. Jistě, přemrštěné investice do realit měly i jistý krátkodobý přínos: někteří Američané si (možná jen pár měsíců) vychutnávali slasti spojené s vlastnictvím nemovitosti a životem ve větším domě, než jaký by za jiných okolností měli. Za jakou to však bylo cenu pro ně a pro světovou ekonomiku! Miliony lidí ztratí se ztrátou domu také své celoživotní úspory. A zabavování domů s propadlou hypotékou uspíšilo globální zpomalení. V otázce prognózy přitom panuje stále větší konsensus: tento pokles bude vleklý a rozsáhlý.
Stejně tak nás trhy dobře nepřipravily na prudce rostoucí ceny ropy a potravin. Žádný z obou sektorů samozřejmě není příkladem ekonomiky volného trhu, ale do jisté míry jde právě o to: rétorika volného trhu se používala selektivně – pokud sloužila zvláštním zájmům, byla hájena, zatímco v opačném případě se k ní nikdo nechtěl znát.
Jednou z mála ctností administrativy George W. Bushe je snad skutečnost, že propast mezi rétorikou a realitou je dnes užší, než byla za Ronalda Reagana. Navzdory rétorice volného trhu totiž Reagan bez zábran uvaloval obchodní restrikce, včetně nechvalně proslulých „dobrovolných“ exportních omezení na automobily.
Bushova politika vypadala hůře, avšak rozsah jeho otevřeného posluhování americkému vojensko-průmyslovému komplexu byl více obnažen. Bushova administrativa „zezelenala“ jen jednou: v době, kdy se jednalo o dotacích na etanol, jehož ekologický přínos je pochybný. Pokřivenost energetického trhu (zejména prostřednictvím daňového systému) přetrvává, a kdyby Bushovi mohlo projít vše, byla by situace ještě horší.
Směsice rétoriky volného trhu a vládních intervencí byla obzvláště zlá pro rozvojové země. Těm bylo řečeno, že mají přestat intervenovat v zemědělském sektoru, avšak tím své farmáře vystavily zničující konkurenci ze Spojených států a Evropy. Jejich farmáři by možná dokázali konkurovat svým americkým a evropským protějškům, ale nedokázali konkurovat dotacím v USA a Evropské unii. Nebylo tedy překvapením, že investice do zemědělství v rozvojových zemích ochably a potravinová propast se prohloubila.
Ti, kdo tyto pomýlené rady udíleli, se nemusí obávat, že budou hnáni k zodpovědnosti. Náklady ponesou lidé v rozvojových zemích, zejména ti chudí. Letošní rok přinese značný vzestup chudoby, zvláště budeme-li ji měřit správně.
Jednoduše řečeno si ve světě hojnosti miliony obyvatel rozvojových zemí stále nemohou dovolit jídlo splňující minimální nutriční požadavky. V mnoha zemích bude mít zvyšování cen potravin a energií mimořádně zničující dopad na chudé, protože tyto položky se na jejich celkových výdajích podílejí větší měrou.
Rozhořčení po celém světě je téměř hmatatelné. Velká část hněvu se vcelku logicky snáší na hlavy spekulantů. Ti namítají: my jsme problém nezapříčinili, jen se podílíme na „odhalování pokřivených cen“; jinými slovy na odhalování, že někde existuje nouze – trochu pozdě, než aby se s tímto problémem dalo letos mnoho dělat.
Taková odpověď je však neupřímná. Očekávání rostoucích a nevyzpytatelně se chovajících cen podněcují stamiliony farmářů k preventivním opatřením: možná by mohli vydělat víc peněz, když si trochu obilí ponechají a prodají je později; pokud to neudělají, nebudou si je moci dovolit, bude-li napřesrok horší úroda, než doufají. Trocha obilí stažená z trhu se však v případě stamilionů farmářů sčítá.
Obhájci tržního fundamentalismu chtějí svalit vinu ze selhání trhu na selhání vlád. Podle prohlášení jednoho vysoce postaveného čínského představitele byl problém v tom, že americká vláda měla učinit více, aby pomohla nízkopříjmovým Američanům s bydlením. Souhlasím. To však nemění fakta: americké banky v kolosálním měřítku špatně vyhodnotily rizika, což mělo celosvětové důsledky, přičemž ti, kdo tyto instituce řídili, si odnesli odstupné v celkové výši miliard dolarů.
Dnes existuje nepoměr mezi sociálními a soukromými výnosy. Dokud nebude obojí úzce provázáno, nemůže tržní systém dobře fungovat.
Neoliberální tržní fundamentalismus byl odjakživa politickou doktrínou sloužící určitým zájmům. Ekonomická teorie ho nikdy nepodporovala. Nyní by mělo být zřejmé, že ho nepodporuje ani historická zkušenost. Toto ponaučení může být alespoň malou útěchou na hrozbě, která se dnes vznáší nad globální ekonomikou.
NEW YORK – Svět není příliš laskavý k neoliberalismu, tomuto kouzelnému pytlíku myšlenek založených na fundamentalistické představě, že trhy napravují samy sebe, efektivně rozdělují zdroje a dobře slouží veřejnému zájmu. Právě tento tržní fundamentalismus tvořil základ thatcherismu, reaganomiky i takzvaného „washingtonského konsensu“ hájícího privatizaci, liberalizaci i cílené zaměření centrálních bank na inflaci.
Mezi rozvojovými zeměmi probíhal po celé čtvrtstoletí boj a je zřejmé, kdo odešel poražen: země, které sledovaly neoliberální politiku, nejenže ztratily růstový potenciál, ale když už rostly, připadla nepoměrně vysoká část přínosů lidem na vrcholu společnosti.
Třebaže si to neoliberálové nechtějí přiznat, jejich ideologie neuspěla ani v další zkoušce. Nikdo nemůže tvrdit, že finanční trhy odvedly při alokaci zdrojů koncem 90. let hvězdnou práci, když 97% investic do optických vláken muselo „čekat na světlo“ několik let. Tato chyba však měla alespoň jeden nezamýšlený přínos: s klesajícími náklady na telekomunikace se Indie a Čína více zapojily do globální ekonomiky.
Těžko však hledat podobný přínos v masivní a pomýlené alokaci zdrojů do bydlení. Nově postavené domy určené rodinám, které si je nemohou dovolit, jsou ničeny a vybydlovány, přičemž miliony rodin musejí své domovy opustit. V některých komunitách se do věci konečně vložila vláda – aby odstranila zbytky. V jiných se šíří děs. A tak dnes i příkladní občané, kteří si půjčovali uvážlivě a své domy řádně udržovali, zjišťují, že trh srazil hodnotu jejich nemovitosti pod úroveň jejich nejhorších snů. Jistě, přemrštěné investice do realit měly i jistý krátkodobý přínos: někteří Američané si (možná jen pár měsíců) vychutnávali slasti spojené s vlastnictvím nemovitosti a životem ve větším domě, než jaký by za jiných okolností měli. Za jakou to však bylo cenu pro ně a pro světovou ekonomiku! Miliony lidí ztratí se ztrátou domu také své celoživotní úspory. A zabavování domů s propadlou hypotékou uspíšilo globální zpomalení. V otázce prognózy přitom panuje stále větší konsensus: tento pokles bude vleklý a rozsáhlý.
Stejně tak nás trhy dobře nepřipravily na prudce rostoucí ceny ropy a potravin. Žádný z obou sektorů samozřejmě není příkladem ekonomiky volného trhu, ale do jisté míry jde právě o to: rétorika volného trhu se používala selektivně – pokud sloužila zvláštním zájmům, byla hájena, zatímco v opačném případě se k ní nikdo nechtěl znát.
Jednou z mála ctností administrativy George W. Bushe je snad skutečnost, že propast mezi rétorikou a realitou je dnes užší, než byla za Ronalda Reagana. Navzdory rétorice volného trhu totiž Reagan bez zábran uvaloval obchodní restrikce, včetně nechvalně proslulých „dobrovolných“ exportních omezení na automobily.
SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.
Subscribe Now
Bushova politika vypadala hůře, avšak rozsah jeho otevřeného posluhování americkému vojensko-průmyslovému komplexu byl více obnažen. Bushova administrativa „zezelenala“ jen jednou: v době, kdy se jednalo o dotacích na etanol, jehož ekologický přínos je pochybný. Pokřivenost energetického trhu (zejména prostřednictvím daňového systému) přetrvává, a kdyby Bushovi mohlo projít vše, byla by situace ještě horší.
Směsice rétoriky volného trhu a vládních intervencí byla obzvláště zlá pro rozvojové země. Těm bylo řečeno, že mají přestat intervenovat v zemědělském sektoru, avšak tím své farmáře vystavily zničující konkurenci ze Spojených států a Evropy. Jejich farmáři by možná dokázali konkurovat svým americkým a evropským protějškům, ale nedokázali konkurovat dotacím v USA a Evropské unii. Nebylo tedy překvapením, že investice do zemědělství v rozvojových zemích ochably a potravinová propast se prohloubila.
Ti, kdo tyto pomýlené rady udíleli, se nemusí obávat, že budou hnáni k zodpovědnosti. Náklady ponesou lidé v rozvojových zemích, zejména ti chudí. Letošní rok přinese značný vzestup chudoby, zvláště budeme-li ji měřit správně.
Jednoduše řečeno si ve světě hojnosti miliony obyvatel rozvojových zemí stále nemohou dovolit jídlo splňující minimální nutriční požadavky. V mnoha zemích bude mít zvyšování cen potravin a energií mimořádně zničující dopad na chudé, protože tyto položky se na jejich celkových výdajích podílejí větší měrou.
Rozhořčení po celém světě je téměř hmatatelné. Velká část hněvu se vcelku logicky snáší na hlavy spekulantů. Ti namítají: my jsme problém nezapříčinili, jen se podílíme na „odhalování pokřivených cen“; jinými slovy na odhalování, že někde existuje nouze – trochu pozdě, než aby se s tímto problémem dalo letos mnoho dělat.
Taková odpověď je však neupřímná. Očekávání rostoucích a nevyzpytatelně se chovajících cen podněcují stamiliony farmářů k preventivním opatřením: možná by mohli vydělat víc peněz, když si trochu obilí ponechají a prodají je později; pokud to neudělají, nebudou si je moci dovolit, bude-li napřesrok horší úroda, než doufají. Trocha obilí stažená z trhu se však v případě stamilionů farmářů sčítá.
Obhájci tržního fundamentalismu chtějí svalit vinu ze selhání trhu na selhání vlád. Podle prohlášení jednoho vysoce postaveného čínského představitele byl problém v tom, že americká vláda měla učinit více, aby pomohla nízkopříjmovým Američanům s bydlením. Souhlasím. To však nemění fakta: americké banky v kolosálním měřítku špatně vyhodnotily rizika, což mělo celosvětové důsledky, přičemž ti, kdo tyto instituce řídili, si odnesli odstupné v celkové výši miliard dolarů.
Dnes existuje nepoměr mezi sociálními a soukromými výnosy. Dokud nebude obojí úzce provázáno, nemůže tržní systém dobře fungovat.
Neoliberální tržní fundamentalismus byl odjakživa politickou doktrínou sloužící určitým zájmům. Ekonomická teorie ho nikdy nepodporovala. Nyní by mělo být zřejmé, že ho nepodporuje ani historická zkušenost. Toto ponaučení může být alespoň malou útěchou na hrozbě, která se dnes vznáší nad globální ekonomikou.