CAMBRIDGE – Když se minulý měsíc v Thajsku sešlo Sdružení národů jihovýchodní Asie, Jižní Korea byla významným účastníkem. Jižní Korea se v tichosti odklání od postavení země definované problematickým severokorejským sousedem a v globálních záležitostech se stává důležitou mocností středně velkého významu. Jihokorejec je generálním tajemníkem Organizace spojených národů, Soul bude napřesrok hostit summit G20 a země právě s Evropskou unií uzavřela dohodu o volném obchodu.
Nebylo tomu tak vždy. Jsou-li geografické podmínky údělem, Jižní Korea dostala do hry špatné karty. Vklíněna do oblasti střetů mezi třemi obry, Čínou, Japonskem a Ruskem, Korea má za sebou nelehké dějiny budování dostatečné „tvrdé“ vojenské moci, aby se dokázala ubránit. Na počátku dvacátého století ovšem tyto snahy selhaly a Korea se stala japonskou kolonií.
Po druhé světové válce se poloostrov rozdělil v souladu s bipolaritou studené války a bylo zapotřebí zásahu USA a OSN, aby během korejské války nedošlo k porobení Jižní Koreje. Navzdory svým působivým zdrojům tvrdé moci Jižní Korea později zjistila, že spojenectví se vzdálenou velmocí, jako jsou Spojené státy, jí nadále slouží jako užitečná pojistka pro život v problematickém sousedství.
V nedávném přehledu států G20 zveřejněném v deníku Chosun Ilbo Nadace Hansun umístila Jižní Koreu na 13. příčku na světě co do síly národní moci. Země obsadila 9. místo s ohledem na zdroje tvrdé moci, ale v oblasti měkké moci si vedla hůř. Jak napsal deník, „moderní továrny, špičkové zbraně, vyspělá infrastruktura informačních komunikací jsou klíčové prvky, jež země potřebuje k silnější mezinárodní konkurenční schopnosti“. Jenže aby se tyto složky „tvrdé moci“ staly skutečnými hybateli růstu a prosperity země, musejí se opírat o důmyslnou a velice účinnou „měkkou moc“.
Jižní Korea má působivý potenciál měkké moci. Korejci svou zemi, kde žije 50 milionů lidí, občas srovnávají se sousedy, jako je Čína, nebo se supervelmocí, jako jsou USA, a jsou přesvědčeni, že s takovými obry soupeřit nemohou. To je sice zřejmě pravda v oblasti tvrdé vojenské moci, ale pro zdroje měkké moci to neplatí.
Nejedna země menší než Jižní Korea nakládá s měkkou mocí úspěšně. Politický vliv zemí, jako jsou Kanada, Nizozemsko a skandinávské státy, přesahuje jejich vojenskou a ekonomickou moc, a to díky tomu, že do definice svých národních zájmů zahrnují přitažlivá témata jako třeba hospodářskou pomoc a udržování míru.
Například Norsko, země s pouhými pěti miliony obyvatel, stojí v posledních dvou desetiletích v čele mírových rozhovorů. Obdobně Kanada a Nizozemsko posilují svou měkkou moc nejen skrze své politiky v OSN, ale také zahraniční rozvojovou pomocí. Takové politiky k posílení legitimity si Jižní Korea může snadno osvojit.
Navíc co se týče atraktivních hodnot, Jižní Korea může vyprávět podmanivý příběh. V roce 1960 byla co do ekonomického bohatství přibližně na stejné úrovni jako Ghana, jedna z hospodářsky úspěšnějších nově nezávislých zemí Afriky. Dnes se tyto dvě země nesmírně liší. Během půlstoletí se Jižní Korea stala 11. největší ekonomikou světa, kde příjem na hlavu převyšuje 15 tisíc dolarů. Vstoupila do OECD a je významným členem G20. Stala se domovem celosvětově známých obchodních značek a je lídrem v oblasti zavádění internetu a informačních technologií.
Ještě důležitější je, že si Jižní Korea zároveň vybudovala demokratický politický systém, se svobodnými volbami a pokojným předáváním moci mezi různými politickými stranami. Lidská práva jsou dobře ochráněná, jakož i svoboda slova. Jihokorejci si často stěžují na neuspořádanost svého politického systému a zpráva nadace Hansun Jižní Koreu v rámci skupiny G20 umístila na 16. příčku co do efektivity zákonodárných snah a na 17. příčku co do politické stability a efektivity.
Zpráva konstatuje: „Nevalná umístění nejsou překvapivá, vzhledem k obyčejně násilným střetům mezi vládními a opozičními stranami nad spornými návrhy zákonů a neutuchajícím úplatkářským skandálům, do nichž jsou zapleteni politici.“ Avšak třebaže platí, že zlepšení v těchto věcech by zajisté jihokorejskou měkkou moc posílilo, už samotný fakt, že země disponuje otevřenou společností, která dokáže takovou kritiku vytvořit a diskutovat o ní, přidává Jižní Koreji na přitažlivosti.
Konečně je tu atraktivita jihokorejské kultury. Tradice korejského umění, řemesel a kulinářství už se rozšířily do celého světa. Korejská masová kultura už také překračuje hranice a proniká zejména mezi mladé lidi v sousedních asijských zemích, zatímco působivý úspěch korejské diaspory v USA dále posiluje přitažlivost kultury a země, z níž pocházejí. Ostatně na konci 90. let minulého století jsme zaznamenali vzestup „hallju“ čili „korejské vlny“ – narůstající popularity všeho korejského, od módy přes film a hudbu až po kuchařské umění.
Krátce, Jižní Korea má prostředky k tvorbě měkké moci a její měkká moc není v poutech zeměpisných mezí, které v průběhu dějin omezovaly její tvrdou moc. Jižní Korea proto začíná formovat zahraniční politiku, která jí umožní hrát významnější úlohu v mezinárodních institucích a sítích, jež budou zásadní pro globální správu světa.
CAMBRIDGE – Když se minulý měsíc v Thajsku sešlo Sdružení národů jihovýchodní Asie, Jižní Korea byla významným účastníkem. Jižní Korea se v tichosti odklání od postavení země definované problematickým severokorejským sousedem a v globálních záležitostech se stává důležitou mocností středně velkého významu. Jihokorejec je generálním tajemníkem Organizace spojených národů, Soul bude napřesrok hostit summit G20 a země právě s Evropskou unií uzavřela dohodu o volném obchodu.
Nebylo tomu tak vždy. Jsou-li geografické podmínky údělem, Jižní Korea dostala do hry špatné karty. Vklíněna do oblasti střetů mezi třemi obry, Čínou, Japonskem a Ruskem, Korea má za sebou nelehké dějiny budování dostatečné „tvrdé“ vojenské moci, aby se dokázala ubránit. Na počátku dvacátého století ovšem tyto snahy selhaly a Korea se stala japonskou kolonií.
Po druhé světové válce se poloostrov rozdělil v souladu s bipolaritou studené války a bylo zapotřebí zásahu USA a OSN, aby během korejské války nedošlo k porobení Jižní Koreje. Navzdory svým působivým zdrojům tvrdé moci Jižní Korea později zjistila, že spojenectví se vzdálenou velmocí, jako jsou Spojené státy, jí nadále slouží jako užitečná pojistka pro život v problematickém sousedství.
V nedávném přehledu států G20 zveřejněném v deníku Chosun Ilbo Nadace Hansun umístila Jižní Koreu na 13. příčku na světě co do síly národní moci. Země obsadila 9. místo s ohledem na zdroje tvrdé moci, ale v oblasti měkké moci si vedla hůř. Jak napsal deník, „moderní továrny, špičkové zbraně, vyspělá infrastruktura informačních komunikací jsou klíčové prvky, jež země potřebuje k silnější mezinárodní konkurenční schopnosti“. Jenže aby se tyto složky „tvrdé moci“ staly skutečnými hybateli růstu a prosperity země, musejí se opírat o důmyslnou a velice účinnou „měkkou moc“.
Jižní Korea má působivý potenciál měkké moci. Korejci svou zemi, kde žije 50 milionů lidí, občas srovnávají se sousedy, jako je Čína, nebo se supervelmocí, jako jsou USA, a jsou přesvědčeni, že s takovými obry soupeřit nemohou. To je sice zřejmě pravda v oblasti tvrdé vojenské moci, ale pro zdroje měkké moci to neplatí.
Nejedna země menší než Jižní Korea nakládá s měkkou mocí úspěšně. Politický vliv zemí, jako jsou Kanada, Nizozemsko a skandinávské státy, přesahuje jejich vojenskou a ekonomickou moc, a to díky tomu, že do definice svých národních zájmů zahrnují přitažlivá témata jako třeba hospodářskou pomoc a udržování míru.
SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.
Subscribe Now
Například Norsko, země s pouhými pěti miliony obyvatel, stojí v posledních dvou desetiletích v čele mírových rozhovorů. Obdobně Kanada a Nizozemsko posilují svou měkkou moc nejen skrze své politiky v OSN, ale také zahraniční rozvojovou pomocí. Takové politiky k posílení legitimity si Jižní Korea může snadno osvojit.
Navíc co se týče atraktivních hodnot, Jižní Korea může vyprávět podmanivý příběh. V roce 1960 byla co do ekonomického bohatství přibližně na stejné úrovni jako Ghana, jedna z hospodářsky úspěšnějších nově nezávislých zemí Afriky. Dnes se tyto dvě země nesmírně liší. Během půlstoletí se Jižní Korea stala 11. největší ekonomikou světa, kde příjem na hlavu převyšuje 15 tisíc dolarů. Vstoupila do OECD a je významným členem G20. Stala se domovem celosvětově známých obchodních značek a je lídrem v oblasti zavádění internetu a informačních technologií.
Ještě důležitější je, že si Jižní Korea zároveň vybudovala demokratický politický systém, se svobodnými volbami a pokojným předáváním moci mezi různými politickými stranami. Lidská práva jsou dobře ochráněná, jakož i svoboda slova. Jihokorejci si často stěžují na neuspořádanost svého politického systému a zpráva nadace Hansun Jižní Koreu v rámci skupiny G20 umístila na 16. příčku co do efektivity zákonodárných snah a na 17. příčku co do politické stability a efektivity.
Zpráva konstatuje: „Nevalná umístění nejsou překvapivá, vzhledem k obyčejně násilným střetům mezi vládními a opozičními stranami nad spornými návrhy zákonů a neutuchajícím úplatkářským skandálům, do nichž jsou zapleteni politici.“ Avšak třebaže platí, že zlepšení v těchto věcech by zajisté jihokorejskou měkkou moc posílilo, už samotný fakt, že země disponuje otevřenou společností, která dokáže takovou kritiku vytvořit a diskutovat o ní, přidává Jižní Koreji na přitažlivosti.
Konečně je tu atraktivita jihokorejské kultury. Tradice korejského umění, řemesel a kulinářství už se rozšířily do celého světa. Korejská masová kultura už také překračuje hranice a proniká zejména mezi mladé lidi v sousedních asijských zemích, zatímco působivý úspěch korejské diaspory v USA dále posiluje přitažlivost kultury a země, z níž pocházejí. Ostatně na konci 90. let minulého století jsme zaznamenali vzestup „hallju“ čili „korejské vlny“ – narůstající popularity všeho korejského, od módy přes film a hudbu až po kuchařské umění.
Krátce, Jižní Korea má prostředky k tvorbě měkké moci a její měkká moc není v poutech zeměpisných mezí, které v průběhu dějin omezovaly její tvrdou moc. Jižní Korea proto začíná formovat zahraniční politiku, která jí umožní hrát významnější úlohu v mezinárodních institucích a sítích, jež budou zásadní pro globální správu světa.