BERKELEY – Jak s oblibou říká Stephen Cohen, se kterým jsem napsal knihu Konec vlivu: Co se stane, když peníze mají jiné země, ekonomiky se nevyvíjejí, ale spíše se řídí nějakým inteligentním plánem. Stephen také s oblibou tvrdí, že ačkoliv se za tímto plánem skrývá nějaká inteligence, ještě to neznamená, že je v jakémkoliv smyslu moudrý.
První tvrzení je podle mého názoru nesporné. Už dlouho předtím, než lýdský král Kroisos pojal převratný nápad začít razit standardizované mince, mělo pro hospodářský rozvoj rozhodující význam, co vlády dělaly a nedělaly, jak strukturovaly, popoháněly a ovlivňovaly věci tím či oním směrem.
Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Všimli jste si stonásobného rozdílu v úrovni hospodářské produktivity a prosperity mezi různými oblastmi politického vlivu? Odvažuji se tvrdit, že tento nepoměr v drtivé většině pramení z jiných příčin, než jsou dějiny a současný stav vládnutí.
Také druhé tvrzení je, domnívám se, pravdivé. Prohlásit, že ekonomiky jsou produkty inteligentního plánu, znamená pouze tolik, že se za tímto plánem skrývá nějaká lidská inteligence. Neznamená to, že tento plán je chytrý či optimální.
Například proto, že proces, v jehož rámci padají rozhodnutí o plánu, připomíná práci komise: většina lidí chce koně, ale po vzájemném přetahování a vyjednávání z toho vznikne velbloud. Vládní činitelé, lobbisté a zájmové skupiny, kteří daný plán utvářejí, navíc nemusí mít na paměti veřejný zájem – dokonce ani nemusí vědět, jak tento veřejný zájem v danou chvíli vypadá.
Ve Spojených státech probíhal proces inteligentního plánování ekonomiky většinu času dobře: proto jsou dnes Američané tak relativně i absolutně bohatí. Otcové-zakladatelé si koneckonců toužebně přáli přebudovat americkou ekonomiku, která tehdy byla v plenkách. Alexander Hamilton dával jasně najevo prvořadý význam obchodu a průmyslu.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Hamilton byl přesvědčen zejména o důležitosti důmyslné bankovní soustavy, která by podporovala rostoucí ekonomiku. A spolu se svými federalistickými kolegy včetně Johna Adamse silně věřil v nutnost poskytovat nově se rodícím oborům prostor k růstu – k financování experimentů v technologicky vyspělém průmyslu dokonce používal peníze ministerstva války.
Když federalisty vystřídali členové Demokraticky-republikánské strany vedení Thomasem Jeffersonem a Jamesem Madisonem, rychle dospěli k názoru, že jejich principy malé vlády jsou luxusem dobrým jen do opozice. Dobyvačné války, zábory území, kontinentální průzkum a dotace kanálové a poté železniční dopravy byly přínosné pro voliče, přistěhovalce a v podstatě i pro všechny ostatní s výjimkou početně i zbrojně slabších domorodých Američanů, kteří stáli v cestě.
Jakákoliv vláda, která buduje infrastrukturu a přiděluje půdu v takovém měřítku, jako to dělala americká vláda v devatenáctém století, je ztělesněním „velké vlády“. Přidáte-li k tomu vysoká cla na importované výrobní zboží – prosazená v důsledku zběsilých protestů farmářů a plantážníků z amerického Jihu –, vznikne vám politika, která inteligentně naplánovala značnou část Ameriky devatenáctého a počátku dvacátého století.
Po druhé světové válce to byla opět vláda, kdo stál v čele restrukturalizace americké ekonomiky. Rozhodnutí vybudovat soustavu mezistátních dálnic (a utratit většinu peněz za předměstské železnice) ruku v ruce s bleskovým nastartováním trhu dlouhodobých hypoték – což odráželo rozšířené přesvědčení, že se zájmy koncernu General Motors shodují se zájmy Ameriky – doslova přetvořilo krajinu. Přidejte k tomu široce pojatý rozvoj čelních světových výzkumných univerzit, které tehdy vzdělaly desetimiliony lidí, a také tradici využívat peněz obranného sektoru k financování technologicky špičkového výzkumu a vývoje, a hle! – máte před sebou poválečnou americkou ekonomiku.
Kdykoliv došlo na lámání chleba, americká vláda dokonce v zájmu hospodářské prosperity záměrně devalvovala dolar. Franklin Roosevelt to učinil během velké hospodářské krize a později to udělali i Richard Nixon s Ronaldem Reaganem.
Tyto dějiny si stojí za to připomenout, protože Spojené státy čeká další debata o otázce, zda se jejich ekonomika vyvíjí sama, nebo je plánovaná, přičemž odpůrci prezidenta Baracka Obamy tvrdí, že vše, co je na americké ekonomice dobrého, se vždy vyvinulo samovolně a vše, co je na ní špatného, naplánovala vláda.
Takové tvrzení je samozřejmě směšné. Americké vlády budou dál plánovat a formovat rozvoj ekonomiky, jako to v minulosti činily vždy. Otázka zní, jak to udělají a zda bude tento plán v jakémkoliv smyslu moudrý.
Blížící se americká debata je nicméně spojena se dvěma nástrahami. Ta první souvisí s výrazem, který se pravděpodobně bude pro charakterizaci debaty používat: konkurenceschopnost. Daleko lepší by byl pojem „produktivita“. Výraz „konkurenceschopnost“ totiž evokuje názor, že v této hře mohou Spojené státy zvítězit pouze za předpokladu, že jejich obchodní partneři prohrají.
To je zavádějící a nebezpečný závěr. Za jinak rovných podmínek jsou totiž bohatší obchodní partneři pro Ameriku přínosní: vyrábějí více kvalitního zboží, které Američané mohou kupovat a dále prodávat levněji, a díky své silnější poptávce jsou ochotni platit více za věci, které prodává Amerika. Vítězí tak obě strany.
Druhá nástraha tkví v tom, že pojem „konkurenceschopnost“ vyvolává dojem, že co je dobré pro firmy se sídlem ve Spojených státech – tedy pro jejich investory, manažery a finančníky –, to je dobré pro Ameriku jako celek. V době, kdy člen kabinetu prezidenta Dwighta D. Eisenhowera Charlie Wilson tvrdil, že „co je dobré pro Ameriku, to je dobré pro General Motors – a naopak“, však zmíněná firma nezahrnovala pouze akcionáře, členy vedení a investory, ale i dodavatele a členy odborového svazu United Auto Workers. Naproti tomu generální ředitel General Electric Jeffrey Immelt, jehož Obama nedávno jmenoval do čela Prezidentské rady pro pracovní místa a konkurenceschopnost, stojí v čele firmy, která se už dávno zúžila na členy vedení, investory a finančníky.
Doufejme, že rýsující se debata proběhne dobře. Lépe prosperující a rychle rostoucí Amerika – scénář, na němž má prvořadý zájem i zbytek světa – totiž visí na vážkách.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
For the past decade, Indian Prime Minister Narendra Modi has been eroding civil liberties and minority rights, curtailing dissent, undermining democratic institutions, and building a cult of personality. The ongoing national election must be understood in this context.
explains how Prime Minister Narendra Modi has eroded democratic safeguards and stacked the deck in his favor.
BERKELEY – Jak s oblibou říká Stephen Cohen, se kterým jsem napsal knihu Konec vlivu: Co se stane, když peníze mají jiné země, ekonomiky se nevyvíjejí, ale spíše se řídí nějakým inteligentním plánem. Stephen také s oblibou tvrdí, že ačkoliv se za tímto plánem skrývá nějaká inteligence, ještě to neznamená, že je v jakémkoliv smyslu moudrý.
První tvrzení je podle mého názoru nesporné. Už dlouho předtím, než lýdský král Kroisos pojal převratný nápad začít razit standardizované mince, mělo pro hospodářský rozvoj rozhodující význam, co vlády dělaly a nedělaly, jak strukturovaly, popoháněly a ovlivňovaly věci tím či oním směrem.
Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Všimli jste si stonásobného rozdílu v úrovni hospodářské produktivity a prosperity mezi různými oblastmi politického vlivu? Odvažuji se tvrdit, že tento nepoměr v drtivé většině pramení z jiných příčin, než jsou dějiny a současný stav vládnutí.
Také druhé tvrzení je, domnívám se, pravdivé. Prohlásit, že ekonomiky jsou produkty inteligentního plánu, znamená pouze tolik, že se za tímto plánem skrývá nějaká lidská inteligence. Neznamená to, že tento plán je chytrý či optimální.
Například proto, že proces, v jehož rámci padají rozhodnutí o plánu, připomíná práci komise: většina lidí chce koně, ale po vzájemném přetahování a vyjednávání z toho vznikne velbloud. Vládní činitelé, lobbisté a zájmové skupiny, kteří daný plán utvářejí, navíc nemusí mít na paměti veřejný zájem – dokonce ani nemusí vědět, jak tento veřejný zájem v danou chvíli vypadá.
Ve Spojených státech probíhal proces inteligentního plánování ekonomiky většinu času dobře: proto jsou dnes Američané tak relativně i absolutně bohatí. Otcové-zakladatelé si koneckonců toužebně přáli přebudovat americkou ekonomiku, která tehdy byla v plenkách. Alexander Hamilton dával jasně najevo prvořadý význam obchodu a průmyslu.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Hamilton byl přesvědčen zejména o důležitosti důmyslné bankovní soustavy, která by podporovala rostoucí ekonomiku. A spolu se svými federalistickými kolegy včetně Johna Adamse silně věřil v nutnost poskytovat nově se rodícím oborům prostor k růstu – k financování experimentů v technologicky vyspělém průmyslu dokonce používal peníze ministerstva války.
Když federalisty vystřídali členové Demokraticky-republikánské strany vedení Thomasem Jeffersonem a Jamesem Madisonem, rychle dospěli k názoru, že jejich principy malé vlády jsou luxusem dobrým jen do opozice. Dobyvačné války, zábory území, kontinentální průzkum a dotace kanálové a poté železniční dopravy byly přínosné pro voliče, přistěhovalce a v podstatě i pro všechny ostatní s výjimkou početně i zbrojně slabších domorodých Američanů, kteří stáli v cestě.
Jakákoliv vláda, která buduje infrastrukturu a přiděluje půdu v takovém měřítku, jako to dělala americká vláda v devatenáctém století, je ztělesněním „velké vlády“. Přidáte-li k tomu vysoká cla na importované výrobní zboží – prosazená v důsledku zběsilých protestů farmářů a plantážníků z amerického Jihu –, vznikne vám politika, která inteligentně naplánovala značnou část Ameriky devatenáctého a počátku dvacátého století.
Po druhé světové válce to byla opět vláda, kdo stál v čele restrukturalizace americké ekonomiky. Rozhodnutí vybudovat soustavu mezistátních dálnic (a utratit většinu peněz za předměstské železnice) ruku v ruce s bleskovým nastartováním trhu dlouhodobých hypoték – což odráželo rozšířené přesvědčení, že se zájmy koncernu General Motors shodují se zájmy Ameriky – doslova přetvořilo krajinu. Přidejte k tomu široce pojatý rozvoj čelních světových výzkumných univerzit, které tehdy vzdělaly desetimiliony lidí, a také tradici využívat peněz obranného sektoru k financování technologicky špičkového výzkumu a vývoje, a hle! – máte před sebou poválečnou americkou ekonomiku.
Kdykoliv došlo na lámání chleba, americká vláda dokonce v zájmu hospodářské prosperity záměrně devalvovala dolar. Franklin Roosevelt to učinil během velké hospodářské krize a později to udělali i Richard Nixon s Ronaldem Reaganem.
Tyto dějiny si stojí za to připomenout, protože Spojené státy čeká další debata o otázce, zda se jejich ekonomika vyvíjí sama, nebo je plánovaná, přičemž odpůrci prezidenta Baracka Obamy tvrdí, že vše, co je na americké ekonomice dobrého, se vždy vyvinulo samovolně a vše, co je na ní špatného, naplánovala vláda.
Takové tvrzení je samozřejmě směšné. Americké vlády budou dál plánovat a formovat rozvoj ekonomiky, jako to v minulosti činily vždy. Otázka zní, jak to udělají a zda bude tento plán v jakémkoliv smyslu moudrý.
Blížící se americká debata je nicméně spojena se dvěma nástrahami. Ta první souvisí s výrazem, který se pravděpodobně bude pro charakterizaci debaty používat: konkurenceschopnost. Daleko lepší by byl pojem „produktivita“. Výraz „konkurenceschopnost“ totiž evokuje názor, že v této hře mohou Spojené státy zvítězit pouze za předpokladu, že jejich obchodní partneři prohrají.
To je zavádějící a nebezpečný závěr. Za jinak rovných podmínek jsou totiž bohatší obchodní partneři pro Ameriku přínosní: vyrábějí více kvalitního zboží, které Američané mohou kupovat a dále prodávat levněji, a díky své silnější poptávce jsou ochotni platit více za věci, které prodává Amerika. Vítězí tak obě strany.
Druhá nástraha tkví v tom, že pojem „konkurenceschopnost“ vyvolává dojem, že co je dobré pro firmy se sídlem ve Spojených státech – tedy pro jejich investory, manažery a finančníky –, to je dobré pro Ameriku jako celek. V době, kdy člen kabinetu prezidenta Dwighta D. Eisenhowera Charlie Wilson tvrdil, že „co je dobré pro Ameriku, to je dobré pro General Motors – a naopak“, však zmíněná firma nezahrnovala pouze akcionáře, členy vedení a investory, ale i dodavatele a členy odborového svazu United Auto Workers. Naproti tomu generální ředitel General Electric Jeffrey Immelt, jehož Obama nedávno jmenoval do čela Prezidentské rady pro pracovní místa a konkurenceschopnost, stojí v čele firmy, která se už dávno zúžila na členy vedení, investory a finančníky.
Doufejme, že rýsující se debata proběhne dobře. Lépe prosperující a rychle rostoucí Amerika – scénář, na němž má prvořadý zájem i zbytek světa – totiž visí na vážkách.